Ondřej Lachman je zakladatel a majitel plavecké školy Lachmánek a instruktor plavání. Studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, Přírodovědecké fakultě a strávil nějaký čas i v Americe. Pod rukama už mu prošlo nespočet dětí i rodičů, a i on je stále aktivním plavcem. Jaké byly jeho začátky ve vodě a jak se mu podařilo vybudovat plaveckou školu s originální myšlenkou?
Jak si se dostal k plavání?
Přirozenou cestou. Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou a vyrostl jsem kousek od přehrady. Takže už od mala když jsem se ráno vzbudil, nevyčistil jsem si ani zuby a už jsem byl v přehradě. Plaval jsem na druhou stranu, podíval jsem se jestli někdo nehraje beachvolejbal, když jo, zahrál jsem si s ním a zase jsem plaval domu na snídani. A takhle dokola a dokola. Ačkoliv nikdo v mojí rodině neplave, moje teta je trenérkou plavání a moje sestřenice byly závodní plavkyně a moje další sestřenice je naší nejúspěšnější triatlonistkou, takže nějaké kořeny by tam byly. Nicméně nikdy jsem nebyl vedený a ani jsem nepoznal plavecké tréninky v plaveckém oddíle, takže jsem se naučil plavat sám.
Ondro ty ale nejsi jenom plavec, jsi i instruktor a majitel plavecké školy. Kdy vlastně vznikla první myšlenka na založení plavecké školy?
Jeden z klíčových momentů vznikl na tělocviku. Běhali jsme kolem přehrad a byli jsme na druhé straně přehrady, když tělocvikář navrhl že bychom si mohli zaplavat. Spolužáci si obešli přehradu, nám vzali věci a skočili jsme v trenkách do vody. Plavali jsme vedle sebe, při nádechu jsme sledovali jeden druhého a já se poprvé cítil bezpečně. A to je přesně to, co já chci předávat dětem dnes. Po maturitě jsem pak odletěl dělat plavčíka do Ameriky a tam mě oslovila maminka i s dcerou. Nikdy nebyly ve vodě, neznaly, jak plavání funguje a požádali mě, jestli je nenaučím plavat. Já jsem s nimi vstoupil do vody a začal jsem s nimi pracovat, pokládat na vodu, uvolňovat, splývat, bublat do vody a zjistil jsem, že toho mám hrozně co předat a že mě to neskutečně baví. V Praze jsem pak dostal možnost zaskakovat v jedné plavecké škole a dostal jsem možnost pracovat s dětma, vytvářet si vlastní metodiku a učit je i sebe. Pak už jenom cestou pokusu a omylu začala vznikat naše metodika.
Kdy tedy vznikla tvá plavecká škola?
Postupně mi klienti začali vyrůstat z osmi metrového bazénu a začali se ptát, jestli bych s nimi nemohl přejít na větší bazén. Zároveň se v plavecké škole změnilo vedení, se kterým jsme se nedohodli, a tak jsem odešel a začal hledat plavecký bazén, kde bych mohl učit. Po třičtvrtě roce hledání se zadařilo a já tak začínal s pár klienty znovu plavat. No a na základě ústní formy už se pak plavecká škola začala rozrůstat. Můj plán to však nikdy nebyl a bez mých klientů by plavecká škola nikdy nevznikla.
Jaký je cíl plavecké školy?
Na začátku byl cíl vybudovat plaveckou školu, která umožňuje kroužkovou formu, bude pro širokou veřejnost a poskytuje kvalitu a návaznost. Do dnes je hlavní cíl dělat vodu dostupnou všem, nadaným i těm méně nadaným a vytvořit i z neplavce plavce, který bude mít rád vodu a bude se do ní chtít vracet.
Ty sám děti nemáš, jaké to ale je být trenérem tolika dětí?
Boží. Mít pod sebou tolik dětí skýtá dvě cesty. Buďto vás to zničí a vyhoříte anebo vás to neskutečně naplňuje a dodává vám to energii. Člověk musí mít otevřenou mysl, být kreativní a užívat si všechny pokroky a čerstvě pokořené cíle a žít tím. V tu chvíli už je to jen neskutečně naplňující a stává se z toho droga. Musím ale uznat, že mi neskutečně pomáhá být s plavci ve vodě a být v tom s nimi. Kdybych učil jen ze sucha, asi bych nikdy nedošel tam kam jsem došel.
Co tě motivuje a kde čerpáš energii?
Dostal jsem se do situace, kde kombinuju manažerskou a trenérskou činnost. Buduju a jdu si vlastní cestou a chodím si do vody vlastně odpočinout. Práce za počítačem je neskutečně náročná a těch 10% práce co trávím ve vodě je vlastně za odměnu. Práce s dětma je jako představení a je to moje oneman show, učím srdcem, nechávám v bazénu část sebe, a to je to, co mě naplňuje. Na druhou stranu jsem pak ve volném čase rád sám, abych měl energii na všechny děti.
Jaké máš cíle do budoucna?
Je to jednoduché. Mít vlastní zázemí, vybudovat plavecké centrum a domov pro všechny plavce od nejmladších po ty nejstarší a změnit koncept školního plavání. Podmínky nás předurčují a přijde mi, že školní plavání je jasně zaškatulkované jako něco, co vás dál neposune.
Závodil si někdy?
Já jsem nikdy nezávodil a ač jsem rád, někdy mi to i chybí. Závodní plavání je u nás o kvantitě víc než o kvalitě a trenéři se více soustředí na množství uplavaných kilometrů něž na to, jak dítě plave. My naopak máme plavce, kteří neplavou tolik kilometrů, ale učí se pracovat s vodou a efektivněji plavat. A co se mě týče, začal jsem závodit až teď, kdy mě do toho dokopali moji plavci, a ačkoliv se často necítím nejlíp mezi závodními plavci, jsem s nimi na jedné lodi a baví mě to.
Volná voda nebo bazén?
To je za mě naprosto jednoduchá odpověď, volná voda.
Na závěr něco pro naše čtenáře a plavce. Jaké jsou nejčastější chyby v plavání a co by si poradil začínajícím plavcům?
Možná je to úsměvné, ale voda je tekutá a naše tělo je pevné. A přijde mi, že se na to často zapomíná. Lidé mnohdy vstoupí do vody a začnou se s ní prát, a tak je potřeba uvědomit si, že zpevněný sval má větší hustotu než voda a potápí se ke dnu, zato uvolněný sval má menší hustotu než voda. To se děje i ve studené vodě, kde svaly prochladnou a začínají tuhnout. Základem je tedy začít v teplé vodě, umět ležet na vodě, pochopit, jak voda funguje a krok po kroku se posouvat dál. Bylo by toho spousta, ale to by bylo na více než jeden rozhovor.
Děkujeme za rozhovor.
Vladivostocká 1460