Andrea Klementová se stala teprve třináctou Češkou, které se podařilo přeplavat z Anglie do Francie. Jednadvacetiletá rodačka z Třebíče svůj úspěšný pokus absolvovala na konci léta a kromě fyzického a psychického vypětí, které ji během téměř 14 hodin dlouhého výkonu provázelo, musela zaplatit i nemalou finanční částku. Kdo ji vlastně k celé akci přemluvil, co jí dodávalo v noci ve vlnách motivaci pokračovat a co během překonávání lamanšského průlivu jedla, prozradila v rozhovoru.
S nápadem přišel Kuba Valníček, který se věnuje zimnímu plavání a kanál La Manche taky sám přeplaval. On sám Čechům s přeplavbami kanálu pomáhá a mně to pár let zpátky nadhazoval, že bych to mohla zvládnout, že je to pro mě ideální. Já jsem měla tu myšlenku někde v hluboko v hlavě, ale moc jsem se do toho nehrnula.
Kuba se pak znovu ozval během Vánoc, že by pro mě měl termín, ale já pořád váhala. On mě ale přemlouval, volal, že mi s tím pomůže, a já mu nakonec řekla, že teda jo. Až když jsem telefon položila, tak jsem si teprve uvědomila, s čím jsem souhlasila. Ale byla jsem ráda.
Já jsem začala jezdit na dálkové závody, tam jsem si různě zkoušela krmení. Asi šlo hlavně o uplavané kilometry, protože spoustu plavců na to čeká hodně let. Já měla štěstí, že Kuba zařídil termín, znal lodivoda a měla jsem to docela narychlo. Dozvěděla jsem se to o Vánocích a v létě už jsem mohla plavat.
Na přípravu to bylo docela zbrklé, ale protože jsem trénovala předtím, upravili jsme tréninkové plány, přidala kilometry, zůstala u otužování, což je k tomu taky důležité, tak to vyšlo. Pomohlo mi hlavně dálkové plavání.
Je asociace, pod kterou to spadá. Nevím, jestli by to šlo bez ní, ale asi se někdo nevydá jen tak na oceán plavat mezi trajekty a bez lodivoda. Ty asociace jsou dvě, je potřeba se přihlásit, poslat potvrzení od doktora, další papíry, zaplatit něco dopředu…
Minimum je tak 200 tisíc korun, ale taky se tam člověk musí nějak dopravit. Tomu lodivodovi jsem platila asi 150 tisíc a zbytek to byly věci jako cesta a ubytování. Já jsem nechala vyrobit trička a plavecké čepičky, protože jsem chtěla udělat něco pro lidi, co mě sledovali. Nakonec to naskákalo a vyšlo mě to minimálně na 300 tisíc.
Jela jsem to na sebe, někdo si třeba myslí, že mám něco od svazu a od klubu, ale ne. Snažila jsme se sehnat sponzory u nás na Třebíčsku nebo mě materiálně podpořil třeba Swimaholic. S tím člověk taky stráví dost času, než všechny osloví. Náklady to nakonec vcelku pokrylo.
Uplavala jsem přesně 45 kilometrů, protože proudy strašně stahují a žádný plavec neuplave tu minimální vzdálenost. Hlavně pak ke konci už u francouzského pobřeží, tam jsou proudy silné a záleží i na větru. To ale plavec ani lodivod neovlivní.
Řekla bych, že u mě bylo tak 60 procent o hlavě a 40 o fyzickém výkonu. Říkala jsem si, že je tma a je to studené, ale být v moři a ve tmě, pod sebou nějaké potvory, tak to bylo hodně o hlavě. Od poloviny mě pak chytlo rameno, ale vyšší procento bych přikláněla k hlavě.
Když už mám dost a jsem na tom blbě, tak stihnu promyslet vše možné, co se mi honí hlavou. Spíš myslím na hezké věci, jestli mě sleduje mamka, koukala jsem na loď a pořád se snažila zabavit tu hlavu nějakými myšlenkami. Hlavně ale nemyslet na ty potvory v moři.
Na lodi byla sestra, ta obsluhovala živé vysílání, podávala mi krmení. Pak tam byl trenér Petr Cvrček, tomu ale bylo hrozně špatně, bylo mi ho líto, protože pořád zvracel. S nimi tam byl ještě Kubové Valníček a Kačerovský, který se taky chystá na přeplavbu, tak to chtěl vidět. Každý měl svůj úkol a všichni mi pomáhali.
Krmili mě zhruba po půl hodině, většinou ionťákem. Myslela jsem, že největší zima mi bude v noci, ale bylo to, až když začalo svítat. To mi byla fakt zima a uvědomila jsem si, že ze mě slezla vazelína. Volala jsem to po nich na loď, tak mi do pití přidali kofein, tak mě to docela nakoplo. Snažili se mi dávat nějaké tyčinky, ale to jsem většinou vyplivla nebo vyzvracela, protože byly velké vlny. Dostávala jsem ale také přesnídávky.
Já nevím, jestli jsem zrovna dobrý příklad. Poprvé do studené vody jsem vlezla v lednu v roce 2020, když byl covid a já chtěla plavat. Nějak jsem to tehdy přežila a pak v tom pokračovala. Zimu jsem měla ráda vždy, dávala si studené sprchy. Nejlepší asi je dělat to postupně a teď je na to dobré období. Je ale velký rozdíl dát si sprchu a někam se ponořit.
Ono je ale těžké někam vlézt i v létě, protože když je venku 35 stupňů a voda má 25. Je to hlavně o hlavě.
Určitě je hodně dalších přeplaveb a já se ničemu nebráním, ale nechávám tomu volný prostor. Něco se mi v hlavě rodí, ale neříkám to radši nahlas, ani doma, protože by mě zabili dopředu. Uvidím sama, co z toho vzejde, ale je toho ještě dost, co by se dalo překonat.
Vladivostocká 1460